Chtěl bych dnes mluvit o váze. Váhu často vnímáme negativně. Já říkám, čím víc, tím líp. S váhou nešetřit. A pokud se jedná o tvora tak výjimečného jako jsem já, tak s váhou nešetřit. Ano. Považuji se za tvora ze všech nejváženějšího. Na váze od 1 do 10 jednoznačně získávám na váženosti váhu 12. A jsem rád, že si mě tolik lidí váží. V Tessborough si člověk často váží místní tvory. O tom, že jsem nejváženější asi žádná. Nicméně slyšte. Poslední listopadový den léta Páně 2019 byla zvážena i Berenisse. 30 kg živé váhy. Gratulace. Dasha rozhodně nezaostává. 24 kg. Gratulace. Zpráva, kterou hlásí celému širému světu je do nebe volající. Je zřejmá. Je jasná. Už nejsme štěňátka. Je čas zjistit, co v nich dřímá. Co vydrží. Lekce Damiána coming soon…

Nebyl jsem u toho, jako bych byl. Umím si to představit naprosto v jasných barvách. Malý, chlupatý, kouzelný tvor, človíček z něj ušišlaný, jak je ten tvor krásný. Přesně před 9 lety. Tady je zrod toho všeho. Tady to začalo. Sousedi od vedle, pán a paní Klapkovi mají štěňata kavkazského pasteveckého psa. Všechny černé a jen jedno atypické hnědé. Tak kam s ním? Od začátku byla skvělá. Kdyby zůstala menší, prostě malinká, asi lepší. Kdo by to řekl, že z takové malé kuličky vyroste tak obrovské tele. Tak pro Tebe Tess. Když první vločky sněhové, mlha tne se s tmou, přichází bájní tvorové, přichází do Tessborough. Pro onu vznešenost, hnědé oči pro její veselost, radost, co vnáší pro tu se neútočí když rozběhne se, sníh se jen práší. Na její vzpomínku, na její počest v čase, kdy mlha se tne s tmou před devíti lety, přišla Tess, přišla k nám…

Čtěte více

Cvičení. Trénink. Drezúra. Jako na vojně. Levá, pravá, krok sun krok. Čelem vzad, pozor! Pohov! Za mých mladých let byla vojna jiné kafe. Když z dáli pozoruji Berry a Dashu, jak se učí jednoduché psí povely, a jak jsou potom unavené, musím se chechtat pod knírem. To je komedie. Sedni. Lehni. K noze. Ke mně. Čekej. Nic jednoduššího snad ani není? Říkám tomu pracovně “psí školka”, možná bych měl spíše říkat “psí jesle”. Funguje to takhle. Nejdřív se Berry a Dasha naloží do auta. Dozadu do kufru. Pak odjedou k Lily a Samovi, jejich psí kámoši. Děsně otravní, furt se chtěj se mnou poměřovat. Pak vyrazí do přírody za město. Mají to asi 200m, přesto jedou autem. A vyráží na procházku, při které se dějí ony psí kusy. Sedni! Berry si lehne a Dasha vyskočí. Super! K noze! No jasně a ke které, co Dasho? Čekej! A na co, že…

Čtěte více

Jsou věci mezi nebem a zemí, které neovlivníme. Já možná, kdybych se trochu víc snažil. Dnes budu mluvit o lidech. V našich příbězích hrají většinou pouze epizodní role. Jednoho však musím zmínit, protože se tady v Tessborough vyskytuje téměř neustále a chová se, jako by mu to tu patřilo. Asi i patří, vím já? Každopádně jedno asi latinský přísloví praví: “Nekousej do ruky, co tě krmí.” Vážně. Tenhle člověk je docela v pohodě. Stará se o mě, krmí mě, brání mě, dneska mě sice shazoval ze stromu násadou od koštěte, prostě, je fajn. Jen strašně nadržuje psům. Skáče kolem nich zleva doprava. Jídlo jim dává až pod nos, neustále je koupe a česá a jezdí s nimi na výlet, údajně na procházky, to si však povíme jindy, občas se jim snaží poroučet, a to je fakt psina, to Vám taky jednou budu vyprávět. Vždycky mě baví, když mě volá. “Damiáne,…

Čtěte více

Jsem velmi společenský. Můžu však za to, že návštěvy, které se jezdí jsou absolutně nespolečenské. Tak je občas taky seknu. Aby si mě všimli. Nevím, zda si to umíte představit. Já kvůli návštěvě vylezu z pelechu, přestanu lovit myši, ptactvo a jiné příživníky na mé zahradě, jsem unavený po celodenní šichtě při výchově těch nevychovatelných psů. Pak předvedu veškerou vznešenost a nic. Nikdo si mě nevšímá. Jsem neviditelný zrovna, když nechci. Fajn, tak Vás to nezajímá. Tak k těm psům a návštěvám. Nejvíc veselo je, když přijedou děti. Tess děti milovala. Dasha se na ně také moc těší. A skáče a olizuje je, děti jsou nadšený. Berry je opatrnější. No bodejť. Všeho je občas příliš. Berry si splní své vítací společenské povinnosti a odebere se do ústraní. Nerad to však přiznávám, fotky psů a dětí mají něco do sebe. A co já? Já nemám žádnou fotku s žádným dítětem!

Jako bych se učil u samotného Garfielda. Vždy je třeba dbát na eleganci, nadhled a jistou vznešenost. Takže, když vidím ležícího psa, kterému se klíží oči, schovává se před slunečními paprsky, přichází má výchovná chvilka. Pomalým plynulým krokem projdu kolem ležícího psa. Ne moc blízko. Kdo chce taky skončit psovi v zubech. Základ periferní vidění. Vidím, že pes nereaguje. Hbitost. Vše musí být rychlé, přesné. Dva kroky ke psovi, pravačka už skáče na strom, levačka seká drápek přesně na střed čumáku. Než otevře oko, musíte se už samolibě a vznešeně opět procházet, ideálně po střeše, kam se pes nedostane. Je to jako pustit si hudbu do sluchátek. Pes vyskočí a může se zbláznit. Štěká, vrčí, šílí, skáče. Na světě je krásně. To aby pes věděl, kdo je v Tessborough pánem. Naučil jsem to Tess, nemůžu se dočkat, až začnu s výchovou těch dvou nových chlupatic. Berušky a Dášenky. Jsme snad…

Čtěte více

Sedím na plotě a zírám. Srpen na nebi, září za vraty. Já právě pochopil základní pravidlo filmového průmyslu. Po skončení úspěšné první série je třeba rychle natočit druhou sérii. V té musí být ve všem upgrade. Tess odešla, já poctivě ukápnu slzu, denně se dojdu projít na její pietní místo. Proč hned přivést do mého ráje dalšího psa? 24. srpna 2019 vyběhla na můj luxusní anglický trávník béžová koule označena jako Berenisse. 31. srpna 2019 se objevila hnědočerná koule s označením Dasha. Jako proč? Komu tímto upgradem pomůžete? A vážně si myslíte, že to bude lidi bavit? Já se rozhodně dívat nebudu, tenhle projekt nehodlám podpořit. Kecám. Osobně si na to posvítím a dohlídnu na to. Vychoval jsem Tess, vychovám i tyhle dvě. Jsem zvědavý, co z nich vyroste. Druhá řada o mé výchově začíná…

Píše se červenec 2019. Zahradu mám pod palcem. Je tu klid. Včera tudy prošla sousedovic bílá kočka. Kočička. Ležel jsem na střeše a obdivoval její ladné pohyby. “Takhle by ses tu neproducírovala, kdyby tady byla Tess,” pomyslel jsem si. Vlastně se nudím. Ten obrovský medvěd, kterému tady říkali pes, tu chybí. Jasně, že mě prudil, kvůli němu jsem většinu času venku strávil na stromě. Ale rozhodně to nebyla nuda. Cizí kočky se sem neodvážily, ani ježci, kuny, lišky. Vlastně ani cizí lidi. Před měsícem Tess odešla. Prý kamsi do nebe, že prý už se nevrátí. Říkal jsem si sláva. Jenže víte co? Nuda je skvělá věc, jen nesmí trvat příliš dlouho.

Damián. Jmenuji se kocour Damián. A na rovinu. Tessborough je mé území. Jsem vlastně taková šedá eminence. Nejsem vidět, dobře občas jsem, nejsem slyšet, jasně, slyšíte, kde jsem byl. Tessborough je jen kódovaný název pro Damian City. A jsem jediný, kdo zná pravdu. Jsem jediný, kdo je ochoten Vám tu pravdu říct. Jsem jediný, koho má smysl poslouchat. Ujasněme si jednu věc. PES JE NA PRVNÍM MÍSTĚ V TESSBOROUGH. Teda po mně. To asi nemusím říkat, že kocour je něco jako pes všech psů.