Jako bych se učil u samotného Garfielda. Vždy je třeba dbát na eleganci, nadhled a jistou vznešenost. Takže, když vidím ležícího psa, kterému se klíží oči, schovává se před slunečními paprsky, přichází má výchovná chvilka. Pomalým plynulým krokem projdu kolem ležícího psa. Ne moc blízko. Kdo chce taky skončit psovi v zubech. Základ periferní vidění. Vidím, že pes nereaguje. Hbitost. Vše musí být rychlé, přesné. Dva kroky ke psovi, pravačka už skáče na strom, levačka seká drápek přesně na střed čumáku. Než otevře oko, musíte se už samolibě a vznešeně opět procházet, ideálně po střeše, kam se pes nedostane. Je to jako pustit si hudbu do sluchátek. Pes vyskočí a může se zbláznit. Štěká, vrčí, šílí, skáče. Na světě je krásně. To aby pes věděl, kdo je v Tessborough pánem. Naučil jsem to Tess, nemůžu se dočkat, až začnu s výchovou těch dvou nových chlupatic. Berušky a Dášenky. Jsme snad mateřská školka?
