Jsou věci mezi nebem a zemí, které neovlivníme. Já možná, kdybych se trochu víc snažil. Dnes budu mluvit o lidech. V našich příbězích hrají většinou pouze epizodní role. Jednoho však musím zmínit, protože se tady v Tessborough vyskytuje téměř neustále a chová se, jako by mu to tu patřilo. Asi i patří, vím já? Každopádně jedno asi latinský přísloví praví: “Nekousej do ruky, co tě krmí.” Vážně. Tenhle člověk je docela v pohodě. Stará se o mě, krmí mě, brání mě, dneska mě sice shazoval ze stromu násadou od koštěte, prostě, je fajn. Jen strašně nadržuje psům. Skáče kolem nich zleva doprava. Jídlo jim dává až pod nos, neustále je koupe a česá a jezdí s nimi na výlet, údajně na procházky, to si však povíme jindy, občas se jim snaží poroučet, a to je fakt psina, to Vám taky jednou budu vyprávět. Vždycky mě baví, když mě volá. “Damiáne, pojď domů!” Nechám ho to čtyřikrát zopakovat, když trochu znervózní, tak jako, že ho poslechnu. Ten človíček je potom hrozně milý, asi je vděčný anebo si myslí, jak poslušného kocoura má, každopádně z toho kápne nějaká mňamina. A pak si vybavím, jak se snaží vycvičit psy a říkám si, ať si těm cvičeným poskokům nadržuje. Každý v Tessborough má svou roli. A já jsem tu od toho, aby se všichni ostatní drželi své role. Takže šup šup synu Adamův, zavolej si ty své hafotvory, ať můžu konečně dolů z toho stromu.
