Cvičení. Trénink. Drezúra. Jako na vojně. Levá, pravá, krok sun krok. Čelem vzad, pozor! Pohov! Za mých mladých let byla vojna jiné kafe. Když z dáli pozoruji Berry a Dashu, jak se učí jednoduché psí povely, a jak jsou potom unavené, musím se chechtat pod knírem. To je komedie. Sedni. Lehni. K noze. Ke mně. Čekej. Nic jednoduššího snad ani není? Říkám tomu pracovně “psí školka”, možná bych měl spíše říkat “psí jesle”. Funguje to takhle. Nejdřív se Berry a Dasha naloží do auta. Dozadu do kufru. Pak odjedou k Lily a Samovi, jejich psí kámoši. Děsně otravní, furt se chtěj se mnou poměřovat. Pak vyrazí do přírody za město. Mají to asi 200m, přesto jedou autem. A vyráží na procházku, při které se dějí ony psí kusy. Sedni! Berry si lehne a Dasha vyskočí. Super! K noze! No jasně a ke které, co Dasho? Čekej! A na co, že dostanu nějakou dobrotu, hop a jdu si zase skočit. Ke mně! Asi neslyší. Anebo ke mně znamená k lesu. A vodítko? To musel vymyslet hodně chytrý kocour. Asi nějaký můj prapředek. Škoda, že jsou psi na vodítku tak málo. Sluší jim. Fakt. No nic, holky zlatý, trénujte, opravdu máte, co dělat. Jsem zvědav, jestli někdy pochopíte, co to po Vás ten človíček chce. A jak jsou potom orvaný. Unavený. Vyždímaný. Tahle generace nic nevydrží. Hned odpadnou. Jdu s nimi držet basu a dám si zatím taky dvacet. A pamatujte. Damián ví všechno a rád Vám to popravdě vylíčí.
