Uprostřed února přijela do Tessborough opět človíčkovi návštěva, především děti. Psi se mohli zbláznit. Berry vrtěla ocasem a pořád se otáčela o 360°. Dasha bláznivě skákal jak gumový míček a dožadovala se dobroty, které ve své ruce schovávalo větší dítě. Mě, kocoura na stromě, si jako vždy nikdo nevšímal.
Překvapivě musím uznat, že když človíček křikl na Dashu: “Nesmíš,” jakože nesmí skákat, tak Dasha přestala. Pak řekl: “Sedni!” A Dasha sedla. Jako dobrý. Pak človíček ukázal na zahradu. Totální havárka. Totálně zničená. Rostlinstvo vyrvaný i s kořeny, anglický trávník připomínal poušť v Maroku, všude samé díry a rozcupovaný molitan. Trochu jako výběh pro surikaty v zoologické zahradě. Človíček si stěžoval na noční řádění Dashy, říkal to zároveň tak nějak pyšně. Trochu to nechápu. On se zlobí a zároveň pociťuje hrdost? Fakt, vyznat se v lidech, to je mazec.
Pak přišlo tradičně focení, tisíc fotek, psi samozřejmě nejsou modelky, takže to byl zase proces. Já na stromě pózuji, jde mi skoro o život, absolutně dokonalé momentky, jenže človíček fotí jen psi, kteří na něj pořád skáčou a človíček neustále prohazuje: “Rozmazané, mažu. Rozmazané, mažu.” K čemu to vůbec je?
Jinak psiska rostou jako z vody. No bodejť. To je samé maso, maso, maso. Granule? Ne díky. Rýži? Ne díky? Zeleninu? Ne díky. Maso? Jasně. A já jsem na granulích. Fakt super. Asi mám depku. Jdu se na chvíli někam uklidit. Pak se snad ozvu. Á, podává se večeře pro psy. Maso, maso, maso. Jasně, Berry by chtěla večeři na gauč. Ať má pohodlí. Večeřet je tak únavné.
