A je to tady. Celorepubliková karanténa. Popravdě jsem to trochu čekal. Tak zase sedím na stromě, zírám na obě psiska, a smutním. Že se nemůžu stýkat s nikým mimo rodinu. Že jsem se doteď s nikým nestýkal? Právě. O to je to horší. Tak Vám povím aspoň, co nového se v těchto dnech děje v Tessborough.
Na první pohled není poznat, že po celém světě lítá koronavirus. Dasha ve velkém dál likviduje zahradu. Při pohledu na ni si kladu otázku, kdo je větší zkázou pro tuto zahradu. Berry si často někam zaleze, rozhodně žádné celosvětové statistiky nesleduje. Prý se máme vyhýbat kontaktu s jinými lidmi. Tak to je v pohodě. Sem raději žádní lidé nechodí.
Jeden ojedinělý zážitek přesto nabídnu. Psi jsou zvyklí pravidelně chodit na procházku k lesu, k vodní mini-přehradě, kde se napijí a trochu smočí a tak. Tentokrát je však človíček vzal na procházku k pískovně. To ještě nebyl volný pohyb zakázán. Roušku nenafasovali, za prvé jsme rodina, za druhé nebyl předpoklad, že potkáme živou duši. Pískovna. Hotový ráj. Alabastrově průzračná voda, písečné pláže. Krásné slunečné počasí. Nikde nikdo. Berry i Dasha přišli k vodě, dvakrát si hlasitě odfrkly a nic. Naděje, že budou štěstím blažené, budou pít vodu po litrech a dovádět ve vlnách jako malé, byla pouhou utopií. Obě se podívaly na človíčka s výrazem: “A co jako?” A aby toho nebylo málo, v ten moment pískovnu prořízl ostré túrování motocyklů Suzuki, Yamah, Jaw, Hond či Kawasaki. A bylo po koupání, po procházce, po idylce. A alou domů. Možná by to v rámci karanténních opatření chtělo přidat zákaz shlukování motorek 1+. Aspoň že ty tlapy jsme si stihly umýt. Tak se všichni držte a já si tu užívat vzácný moment. Po dlouhé době človíčkové neutíkají z vesnic do města, leč naopak z města na vesnici.
